6. Telencephalon – Veľký mozog

09.03.2011 17:30

Telencephalon – ve svém původním poslání. 

Velký mozek – je všeobecně tím, co se člověku vybaví téměř s jistotou vždy, když je vysloven pojem mozek. Ano, takový je obraz, který se nám objeví před očima – veliké laloky s rozbrázděnými rýhami, se závity značícími svojí ostrostí a hloubkou potenciál inteligence člověka.

Velký mozek člověka je ohromný zářič, jenž neustále v denním vědomí vysílá a přijímá tisíce impulsů myšlenek, slov, fantazií, během jedné vteřiny.

Jen málokdo z dnešních lidí však také ví, že ke správnému vyvážení citu a rozumu, tedy spolupráci Malého a Velkého mozku, měl by být onen Velký mozek svojí odpovídající velikostí téměř polovičním oproti dnešnímu stavu.

Mnohému přijde ihned na mysl otázka: Nebyli bychom pak jen tupými, primitivními tvory?

Nikoliv! Smysl pro harmonii, spravedlnost a především schopnost tak zvaného spolucítění s druhými nepramení prvotně ze závitů Velkého mozku, nýbrž zdrojem těchto schopností jest duch člověka. Velký mozek pracuje především jen s naučenými vědomostmi a znalostmi. Ale ani to není správně popsaný stav. Velký mozek je pouze tělesným vybavením – nástrojem k práci, k sestavování, spojování a rozpojování jednotlivostí. To jest také obsaženo ve slově roz-um, tedy umění rozlišovat a umění roztřiďovat. Průvodními schopnostmi rozumu jsou logika, kombinatorika a také fantazie. Tyto tři schopnosti vychází z práce rozumu. Smyslem Velkého mozku není ukládání vědomostí, nýbrž vytváření funkčního spojování a vyhodnocování. Dovednost v těchto činnostech je u rozumových lidí také nejvíce ceněnou. Velký mozek samotný není akumulátorem vědomostí, nýbrž je jen více či méně dovedně vyladěným zářičem – vysílačem a přijímačem, jenž pracuje zhruba na vlnové délce kvarkových a předkvarkových úrovní hmotnosti. Respektive tedy mluvená slova a zvuky vytvářejí pohyby na kvarkové úrovni. Myšlenky a fantazie pak na úrovni předkvarkové – tedy ještě o něco jemnější úrovni, než je úroveň kvarková. Přesto však jedná se o úrovně hmotné. Tyto úrovně jsou místem myšlenek a fantazií. Odtud také Velký mozek čerpá oživení vědomostí z jednotlivých myšlenkových centrál. Těchto je nespočet druhů nejrozličnějších forem, tvarů a obrazů. Ve své vlastní síle jsou tyto také schopny určitého stupně samostatného života. Vznáší se v jemné předkvarkové vlnové délce všude okolo nás a my, vybaveni vysílacími a přijímacími schopnostmi Velkého mozku se s nimi spojujeme, čerpáme z nich nebo naopak přeskupením v rozumu spoluvytváříme nové formy a tvary myšlenkových shluků, které se tím stále mění a rozrůstají podle síly a množství lidí, kteří se jimi zabývají.

Konečné vědomosti tedy nenosíme v hlavě, jak se tak mnohý domnívá. „Učením se“ vytváří si náš mozek pouze schopnost „spojení“ s daným druhem již existujících myšlenek. Ve skutečnosti se již od dětství tedy učíme „ladit“ vyzařování závitů v mozku na nejrozličnější typy frekvencí přesně dle druhů myšlenkových forem, s nimiž se učíme spojovat.

Pěstování přebujelosti dnešního Velkého mozku spočívá především v tom, že již malé děti učí se spojování s druhy vědomostí, jež ve skutečnosti ve svém životě dále nepotřebují – kupříkladu učením se textů a názvosloví zpaměti, osvojováním si abstraktní matematiky, odborné znalosti ve směrech, které jsou pro pozdější každodenní život více nevyužitelnými. A samozřejmě je zde také ještě celý svět myšlenkových forem a fantazií nejrozmanitějších obrazových a slovních podob, které na nás ze všech stran neustále dotírají s neúměrnou silou, a kterým podléháme již tím, že tyto formy a myšlenky vůbec registrujeme – tedy naladíme se na ně.

Přebujelost těchto znalostí, fantazií a myšlenkových forem je dnes více jak dvojnásobnou, než jaký stupeň v tomto směru prožívali lidé před tisíciletími. Tito lidé přitom nežili citově méněcenněji než my dnes. Nebyli ani méně šťastnými ve svém prožívání než jsou lidé dnešní civilizace. Technické objevy nehrají v tomto směru takovou roli, jak se to obecně nahlíží. Dávné národy přitom také měly v obdobích vrcholného rozvoje velmi vyspělou kulturu. Součástí této kultury bylo i plnocenné používání mluveného a psaného slova. Lidé dávných věků vytvářeli též často obdivuhodně důmyslnou architekturu, jež byla přes svoji, mnohdy úmyslně zjevnou dominantnost více předvídavější a harmoničtější, propojenější s okolním světem, než je architektura dnešní. Jak ukazují stále nové a nové poznatky prastaré říše a národy měly ve svých vrcholných etapách vývoje také společenský a obchodní systém promyšlenější, než bývá často dnešní zákonodárství vyspělých států a společenství.

Je samozřejmé, že pokrok má být i ve vývoji Velkého mozku. Vývoj Velkého mozku byl také ze Světla v moudrosti očekáván, avšak dnešní obecná domněnka, že co největší získání vědomostních znalostí posouvá současně člověka kupředu i v rovině sociálního vnímání, v rovině empatie, je více něž bláhová. Ba je přímo zhoubnou! Tak zvaná empatie – schopnost zdravého sociálního cítění je právě jen a jen výsledkem čistého zachvívání ducha a také správné činnosti orgánů s ním spojenými. Zde Velký mozek naopak pracuje spíše rušivě neboť vše, co jest nad schopností jeho výbavy roztřiďování a kategorování snaží se ve své bezradnosti popírat. Často pak stává se nejapně posměšným a útočným vůči všemu, co stojí nad jeho schopností rozumět. A právě empatie – cit, schopnost nezištného dávání dobra a lásky je nad schopností činnosti Velkého mozku. Pokud si zde uvědomíme, jak velmi silně je tento mozkový orgán po staletí podporován a posilován, pak není těžké poznávat, proč dnešní „realisté“ a „materialisté“ nejsou již schopni chápat cokoliv, co jest nad prací jejich Velkého mozku. Je tak pojednou i srozumitelné mnohému člověku, proč zůstávají tito rozumově vyškolení lidé bezradně stát vůči všemu, co je výše, než umožňuje dispozice předkvarkových úrovní hmoty, s níž právě pracuje rozum.

Nadhmotné vlastnosti a schopnosti jsou pro tyto lidi, zacházející se silně pracujícím zářením Velkého mozku, zcela utlačeny.

Velký mozek vyvinul se přitom původně z mozku primitivního, obsahujícího převážně ještě tehdy ze tří čtvrtin dnes poznávaný Limbický systém. Vývoj Velkého mozku začal se také již v prehistorických obdobích vývoje prvních primátů, kdy jeden z druhů nastoupil, za pomoci vysokého bytostného a duchovního vedení ze Světla, hmotnou vývojovou cestu ke schráně, jež se měla dle Vůle Stvořitele v určitý čas začít spojovat s nadhmotnou duchovní částí člověka.

Poznávání a utřiďování zkušeností u tohoto zvířete započalo pak stále rychleji připravovat vyzařování Velkého mozku ke stupni, na němž měl sloužit čistě a harmonicky nastoupivšímu lidskému duchu. Rozvoj mozku pod vládou lidského ducha měl ve skutečnosti správně dozrávat na stupeň velikosti Velkého mozku, jenž by byl velikostně oproti dnešnímu stavu nejvíce dvoutřetinovým lépe však polovičním.

Takový stav by nejvhodněji umožňoval člověku správně a plnocenně žít na zemi. Člověk měl více posilovat citovou – empatickou stránku svého života. To se však nestalo a tak vývoj Velkého mozku nastoupil již před desetitisíciletími směr, jehož výsledek je dnes více, než zřejmý na celkovém stavu lidské společnosti.

Zdroj: https://ao-institut.cz