7. Vývoj duchovného človeka na zemi v spojení s Telencephalonem — Veľkým mozgom

09.03.2011 18:02

I. část – základní popis vývoje 

1) Australopithecus.

Zhruba před několika miliony let (cca 3-5 mil.) započala se vyvíjet v samostatné větvi jednoho z druhů primátů tzv. hominidní větev (Australopithecus). Tato větev byla v pečlivém vedení bytostných sil Stvoření vedena ve svém vývoji k přípravě tělesného organismu, jenž měl sloužit jako bytostný základ, jako tělesná-pozemská podnož duchovnímu druhu, který se také již v té době připravoval v jemnohmotných úrovních Stvoření. Mezistupeň, k němuž se nakonec vyvinul, poznává věda označením jako Homo habilis.

 

2) Homo erectus.

↓↓↓

Před cca 1 miliónem let se do již částečně vyvinutějšího tělesného organismu tohoto hominidního druhu (Homo erectus) inkarnovali první duchovní průkopníci aktivního – mužského druhu. Převážně se jednalo o již vyvinuté lidské duchy, kteří se ve věrné službě Světlu přímo podíleli na pozvedání zvířecího těla k dalšímu zušlechtění. Spolu s nimi přicházeli však současně i první duchovní zárodky lidsky duchovního druhu, usilujícího o vlastní vývin a zralost ve hmotnostech.

V této době je možné hovořit již o částečné vědomé práci Velkého mozku. V předkvarkových úrovních vznikaly první myšlenkové formy, které však byly vytvořeny závity ještě jen rozvinutějšího limbického systému, jakožto předchůdce dnešního Velkého mozku.

Tehdejší tělesný i inteligenční vývojový stupeň, jenž byl ještě výrazně primitivnější oproti dnešnímu stavu, nahrazovalo v té době inkarnovaným duchům právě plně otevřené jemnohmotné a také duchovní prožívání. První duchovní průkopníci prožívali svoji přítomnost v tělesném organismu polozvířete – poločlověka, jen částečně, jakoby napůl. O to více silnější bylo jejich vnitřní prožívání. Možnost většího spojení se světlými úrovněmi jemnohmotna a duchovna umožňoval jim nejen stav spánku, ale zčásti i přímé prožívání při denním vědomí. Tento stav byl zajišťován silným zářením jednotlivých orgánů Malého mozku, jenž byl již od počátku plně vyvinutým.

Velmi silné bylo také i trvalé vnímání bytostných sil přírody, intenzivně napomáhajících těmto prvním lidem na zemi. Spojování se s nimi a naslouchání jejich radám bylo zcela přirozeným jevem u tehdejších Homo erectus. Také vedlo tyto první lidi k rozvoji poznání zákonitostí v přírodě (oheň, lov, úprava masa, byliny a další).

 

3) Homo sapiens neanderthalensis.

Neandrtálská větev, jak ji zná i dnešní věda, je velikým dokladem přísného a neústupného požadavku Tvůrčích Zákonů na neustálý vývoj všeho života ve Stvoření. Tato větev vyvíjejících se lidí zůstala v určitém čase duchovně zaostávat. Jejich duchovní pohodlnost nedovolovala, aby se do pozemských těl inkarnoval také i žensky duchovní druh, jež vyžadoval si dosažení zcela určitého stupně zušlechtění a zjemnění tělesné schrány. Žensky duchovní muselo tak zůstat v jemnohmotných úrovních vysoko vzdálené, nad tehdejšími hrubohmotnými těly Neandrtálských lidí. Zákon stejnorodosti nedovoloval, aby se ženské duchovní zárodky přibližovaly k přetrvávajícím hrubým tělům, a tím nemohlo dojít k inkarnování se do pozemského aparátu této vývojové větve.

V tělech Neandrtálské větve tak stále zůstávalo v působnosti jen hrubší – mužsky aktivní, jež bylo pozemsky doplňované samičím protějškem čistě zvířecího druhu – nejvýše vyvinutého, plně oddaného bytostného zvířete. Oddanost a také i schopnost určitého smyslu následování v napodobování při denních pracích inkarnovaným mužským duchovním zástupcům této větve u těchto zvířecích samic postačovalo. Sice čas od času byla některými muži pociťována touha po vyšším žensky duchovním doplnění i v pozemské rovině, avšak zároveň ona již zmiňovaná duchovní pohodlnost u Neandrtálské větve, u jejího mužsky duchovního druhu, byla dlouhodobě překážející pro potřebné tělesné prožhavení a zvířecí vyzařování samičího druhu samo o sobě svojí jinorodostí přímé spojení s jemnějším žensky duchovním druhem úplně vylučovalo (projev tohoto prožhavení souvisí nejen s duševními a astrálními mezistupni duchovních záhalů, ale souvisí také právě i s jemným posunem skladby v DNA na hmotné úrovni těla). Tak se duchovní vývoj této větve Homo neanderthalensis pozvolna stále více zpomaloval, až se zastavil zcela. Samotný Velký mozek byl sice u Homo sap. neanderthalensis již z části vyvinutým z mozku primitivního-limbického, také byl dostatečně zvětšeným, ale současně nesl jen velmi mělké rýhy, umožňující projevování jen v těch nejzákladnějších schopnostech myšlení. Tak kupříkladu část Velkého mozku určená pro vývoj řeči a kreslení znaků zůstávala téměř nerozvinutou. Smysl pro umění a rozvoj tvůrčího jednání byly pak úplně u těchto lidí neprobuzenými.

Přestože tedy v této vývojové větvi původně dřímaly předpoklady velkého duchovního rozvoje, po uplynutí určité doby (jež čítala desetitisíce pozemských let), bylo z výšin, ze Světla zasaženo do této větve tak, že nakonec její vývoj zcela ustal, aby přenechal volné místo na Zemi jinému druhu Homo sapiens, který vyvíjel se již současně a který se nakonec, díky své větší duchovní pohyblivosti, předsunul před původně vyvolený druh, jenž známe tedy dnes právě pod označením vědy – Neandrtálský člověk.

4) Homo sapien sapiens. 

Vývojově druhý – člověk vzpřímený, myslící, byl zpočátku jen jakýmsi určitým pozdějším následovníkem vývojové větve Neandrtálské. Původně ve svém vývoji jakoby nejen tělesně, ale i duchem zaostával za silnějším a progresivnějším typem člověka Neandrtálského, avšak během několika desetitisíciletí nastala u této vývojové větve člověka sapiens sapiens zásadní změna, jež nakonec umožnila to, že oproti druhu Neandrtálského člověka, do společnosti těchto lidí mohlo se od určité doby rodit i duchovní ženského druhu. Tím došlo k nebývalému zrychlenému povznesení a zušlechtění vnitřního života a současně došlo i ke zjemnění rysů vnější tělesné schrány. Od této doby také vědci nalézají ostatky člověka dnešního typu – zástupce Homo sapiens, i v souvislostech s prvotními znaky maleb a ozdob (viz. člověk Kromaňonský a další podobné nálezy, zejména v Evropě, Africe a Asii).

( Období před 100 000 – 30 000 lety )

5) Homo sapien sapiens na cestě k člověku dnešního typu. 

Zmíněným duchovním přerodem člověka vzpřímeného do stupně označovaného vědou za typ člověka Homo sapiens došlo také k urychlenému zastavení vývoje větve Neandrtálského člověka. Je však potřeba tento čas stále nahlížet v řádu tisíciletí. Ve skutečnosti tedy tyto dvě větve trávily na zemi společně vedle sebe více než několik desetitisíciletí.

Zušlechťováním člověka vzpřímeného na člověka dnešního typu nastal současně i rozmach společenské a třídní kultury. Žensky duchovní element vnesl do každodennosti těchto lidí, jako samozřejmost, potřebu zahalování – oblékání. Do té doby byl u mužsky aktivního druhu pocit studu jen velmi okrajovou záležitostí. Spolu s oblékáním rozvíjel se současně i smysl pro krásu – umění. Žensky duchovní element přinesl svou pozemskou přítomností zesílení vědomých citů v denním životě. Svět jemnohmotného prožívání, jenž byl do té doby přetrvávajícím, přenesl se současně také do prožívání v denním vědomí. Duchovní láska mezi mužem a ženou od té doby získávala si v každodenním životě zásadní význam pro společné soužití. Současně se také plně rozvinula i vědomá péče o potomky, jimž byla těmito matkami projevována vědomá výchova a láskyplná péče.

Často se také v těchto dobách stávalo, že někteří muži ze společenství Neandrtálských lidí cítili zesíleně tuto pozemskou přítomnost žensky duchovního druhu ve společnosti lidí Homo sapiens sapiens. Čas od času docházelo potom i k únosům těchto žen, neboť duchovní vnímání Neandrtálských mužů bylo atakováno a podněcováno tímto jemným vyzařováním. Splnění potřeby blízkosti tohoto jemného druhu řešili tito muži přepadáváním a zmíněným unášením žen z produchovnělejší společenské větve člověka sapiens sapiens.

Avšak unesené ženy nebyly nikdy úplně přijaty do společnosti Neandrtálských lidí, nýbrž stávaly se povětšinou předmětem zvrácených obětních rituálů. Také bytostné pudy Neandrtálských samic vyvolávaly protivenství a nezvladatelnou útočnost proti neznámým vetřelkyním, jimiž se cítily být přirozeně ohrožovány. Nezřídka se tak stávalo i to, že taková žena z rodu Homo sapiens sapiens byla buď sama nebo spolu i s Neandrtálským mužem, jenž si ji přivedl, ostatními členy tlupy ukamenována – zahubena.

Tento přístup pak jen urychlil zánik duchovně stagnujícího Neandrtálského člověka. Bytostné zvířecí záření, přežívající v těchto společenstvích bylo zasaženo onemocněním, které znemožňovalo rození dalších samic. Mužsky duchovní zůstalo osamoceno a v řádu několika generací tento druh nakonec zcela vymřel. Zde ještě zdůrazněme, že rod člověka Homo sapiens sapiens pak do svých řad, v podvědomé ochraně své duchovní zralosti, Neandrtálské muže nikdy nepřijal.

Po tomto základním vývojovém období člověka sapiens sapiens došlo pak v plném rozvoji tohoto nového pokolení lidského druhu na zemi zejména i k výraznému rozvinutí vědomostní práce Velkého mozku. Je však potřebné zde dodat, že následující desetitisíciletí vývoje těchto lidí byly těmi nejnádhernějšími, nejčistšími, jaké lidstvo na této zemi smělo dosud poznat.

Společenský rozvoj tehdejších pozemských lidí dosáhl tak velikého rozmachu, že i dnes zpětně zdá se nedosažitelným. Mnohé říše a národy na zemi přinesly ve svém vnitřním rozmachu základy velikého poznání, z něhož nevědomě čerpáme i my dnes, neboť vše zůstává uloženo v centrálách myšlenkových forem v předkvarkových úrovních hmotnosti. Je tak potřebné jen vyšvihnout se člověku na stupeň čistého a vznešeného usilování, aby se mu v těchto proudech znovu otevřelo vědění dávných národů, které žily zde na zemi již před mnoha desetitisíciletími.

Jednou z těchto říší byla i dosud stále marně hledaná bájná Atlantida. Avšak zde nebudeme se nyní tímto tématem zabývat, neboť je zcela samostatným. Budeme se mu v budoucnu na stránkách Českého institutu věnovat zvlášť a obšírněji, tak, jak si Atlantida zasluhuje.

Vraťme se nyní zpět a připomeňme si tedy ještě jednou: Velký mozek absolvoval společně s tělesným a duchovním vývojem člověka dlouhou cestu na této zemi. Je proto velmi smutné, když tento původně čistý, Bohem svěřený nástroj myšlení dnešní lidé používají převážně k podporování jen povrchních a nečistých proudů, požitkářství, z něhož vyrůstá nakonec jen známé materialistické uzavírání se všemu, co existuje nad touto hmotou.

Zdroj: https://ao-institut.cz